ZAPOJTE SE!
V čem je váš projekt Boty pro Zlín výjimečný? Je srovnatelný s některým z vašich předchozích projektů?
Celý projekt Z NOHY NA NOHU je unikátní v několika rovinách. Snažila jsem se vytvořit originální věc, která je bytostně spjatá s městem a současně má obyvatele vzájemně propojit. Vytvořila jsem s týmem spolupracovníků (Fakulta technologická, Fakulta multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati a firma LIVE4K) boty, jaké svět neviděl, ale ony uvidí jeho – a to doslova. Jeden jediný originální pár bot, který bude v červnu bez zastavení chodit 700 hodin po Zlíně se stane základem nejdelšího road movie, který jste kdy viděli! Ve dne v noci navštíví na nohách participujících obyvatel místa a ulice, o nichž jste možná vůbec neměli tušení, a současně navštíví akce vztahující se k výročí města. Každý krok bude snímat kamera umístěná přímo v botě a cestu jednotlivých obyvatel tak uvidí živě celé město! Každý může zbytku světa ukázat svoje oblíbená místa, provést je vlastním domem, nebo se pochlubit svojí úrodou.
Obvykle v projektech nevytvářím technologicky takto složité věci, takže je to pro mě v jistém ohledu premiéra a sama se při ní hodně věcí učím. Stežejní linku spíš vidím v zapojení rozmanitých obyvatel a v jejich participaci.
Co je cílem tohoto projektu?
Těch linek je několik. Zásadní je pro mě zapojit do oslav lidi, které by jinak takové oslavy vůbec nezajímaly, a spojit ty, kteří by se jinak nikdy nepotkali. Stejně důležité je propojit nejen jednotlivce, ale i spolky nebo organizace. Což se nám daří už teď, v přípravné fázi.
Nabízím lidem jedinečnou příležitost podniknout v životě kroky, které budou prostřednictvím našich bot skutečně vidět. Kam všude nakonec povedou, koho se dotknou a čemu pomůžou, rozhodnou pouze oni sami. Každý z nich se ale právě teď může stát autorem unikátního průvodce a podat důležitou zprávu o městě samotném.
Jak budou podle vás vypadat konkrétní výstupy, čím mohou městu a jeho obyvatelům prospět?
Jedním z výstupů je samotná akce – okamžik, kdy se lidé potkají a boty si vzájemně obují. Je to pro mě silný symbolický okamžik, který budou reflektovat i další výstupy – filmový záznam, texty, fotografie, kresby atd. Na finální podobu je ale ještě příliš brzy, ta se bude formovat během realizace projektu v ulicích Zlína.
Přála bych si, aby se místní obyvatelé na konci projektu dozvěděli něco o sobě i o místě samotném. Větší identifikace člověka s místem, kde žije, je podle mě jedním z největších témat dneška. A kultura obecně mu může hodně pomoci.
Kde jste našla inspiraci?
Boty ke Zlínu patří. Nejde jen o historii úspěšné společnosti Baťa a z ní vycházející koncepci města; Zlín se také stal domovem cestovatelské dvojice Zikmund a Hanzelka a byl i místem, kde začal běhat čtyřnásobný olympijský vítěz ve vytrvalostním běhu Emil Zátopek. Při vší úctě k jiným oborům, právě oni jsou dodnes symbolem Zlína a ať se nám to líbí nebo ne, zůstává velkým tématem současnosti, jak s touto špičkou udržet krok.
Při výročí města si často klademe otázku, kam současná společnost směřuje, kam míří její kroky a jakým způsobem je ovlivnit. Cesta do budoucna už ale není lemovaná jen opravenými silnicemi a novou výstavbou, objevily se na ní i obavy ze ztráty věcí, které nám dřív přišly samozřejmé. Postupně se ukazuje, že nestačí opravit náměstí, aby se na něm lidé více potkávali, nestačí ani opravit chodníky, abychom našli správný směr. Ke štěstí nám nepomůže větší auto, ale to, že v tom stávajícím svezeme souseda. Nepotřebujeme větší domy, ale více chuti je společně sdílet. Nikdo z nás nepotřebuje ani deset párů bot – stačí jedny, které nás svedou dohromady. A právě ty jsme s týmem vytvořili!
Jak projekt reflektuje město Zlín?
Město tvoří hlavně lidé, kteří tam žijí. Což jsou přesně ti, na které cílím a které se mi snad podaří pro projekt přesvědčit a nadchnout. Kromě účastníků samotných jsem se snažila oslovit i nejrůznější partnery, kteří by se do projektu zapojili a poskytli místním nějaký nestandardní zážitek, který budou moci prostřednictvím kamery v botách sdílet s celým městem. Takže se v botách snadno dostanete na nejvyšší budovu ve Zlíně, můžete se svést na popelářském autě, zažít přímý vstup v Hitrádiu Zlín, posnídat s významnou osobností, využít nabídky hodinového manžela a mnohé další! Stejně tak cítím velkou podporu od Živého Zlína, Fakulty technologické a Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati, kteří se mnou na projektu spolupracují. Tímto bych jim všem chtěla moc poděkovat.
Mají vaše projekty něco, co je spojuje? Společnou linku?
Nejvíc mě zajímá normální život, lidské chování a bariéry, které lidem nedovolují spolu normálně komunikovat a na věcech se dohodnout. Tento způsob práce (hledání překážek mezi lidmi) jsem používala v podstatě od dětství, kdy jsem dělala svoje první akce, ale nedokázala jsem to přesně pojmenovat. Postupně jsem si začala všímat, že jednotlivé projekty spojuje právě bariéra, kterou se snažím proměnit ve spojující prvek. Někdy má překážka podobu plotu, jindy třeba neustále se opakující věty.
Obvykle se lidi spojují na základě společných věcí, zájmů a přátel, ale já na to jdu přesně naopak. Když jsem například pořádala Největší československé rande, hledala jsem nějaký problém, který lidem brání najít si nový vztah, nehledala jsem nějakou společnou zábavnou aktivitu. Postupně se ukázalo, že největší úskalí je „nevyřešená minulost“, takže jsem účastníky seznamovala pomocí jejich předchozího vztahu. Tímto způsobem se mi daří spojit ty, kteří by se normálně vůbec nepotkali.
Jak vaše projekty působí na lidi, jak je obohacují a co jim přináší?
Na vzniku díla se v mém případě podílejí samotní obyvatelé, což je vždy náročný proces, který z principu přináší i konflikty. Lidé jsou často postaveni do situace, které nerozumí, a mým úkolem je trpělivě smysl dané věci vysvětlovat a stát se jakýmsi průvodcem jejich vlastní proměny. Jejich kritika často nesouvisí se mnou ani se smyslem konkrétní akce, ale odráží jejich vlastní problémy nebo konflikty s okolím. Pro mě je však zásadní být pevná, neustupovat tlaku negace a nenechat se takovými postoji zviklat. Je to složitý proces a na každém místě se vyvíjí jinak, ale mnohokrát se to už vyplatilo – ti největší odpůrci se nakonec stali největšími fanoušky.
OBUJTE SE!
Ve svých projektech zkoumáte reakce lidí, jak a čím se zapojují, objevujete jejich další osobnostní stránky – dá se z pohledu realizace vašich projektů ve světě definovat česká povaha, přístup?
V některých případech určitě. Myslím, že jsme skutečně mistry improvizace a „český člověk“ je vynalézavý a šikovný. Ale bohužel nám chybí jistý druh odvahy a s tím související schopnost přemýšlet ve větších formátech. Třicet let od revoluce je dlouhá doba a my jsme pořád hodně uzavření. V roce 2020 jsme začali mluvit o hromadné izolaci spojené s šířením nemoci COVID-19, ale naše společnost byla uzavřená už dávno před ní. Na „nemoc“ nezájmu a vzájemné apatie se ale neumírá, takže jsme se ji naučili postupně ignorovat. Přijde nám normální postarat se především sami o sebe, ale za chodník před domem je už zodpovědný někdo jiný. Máme přece nárok na to, aby nás někdo ošetřil, obsloužil i zabavil.
Moc neumíme vést dialog, ale to je i chyba našeho vzdělání. Školy se vykazují především znalostmi, které do nás někdo „naleje“, ale chybí předměty, které by už na základní škole podporovaly koncentraci na společnou věc, schopnost bavit se o ní a polemizovat, aniž bychom byli osobní a neřešili ji jen optikou vlastního zájmu.
Utkvěla vám nějaká reakce člověka zapojeného do vašeho projektu?
Těch je určitě celá řada! Dokonce bych řekla, že každý můj projekt má reakce, které mě překvapí a roky si je pamatuju. Třeba na největším československém rande mě zaujalo, jaké množství požadavků mají lidé na svoje partnery, co vše si dají do podmínek k seznámení… a jak rychle jsou ochotni na to zapomenout.
Projekty realizujete po celém světě, s různými komunitami – ovlivňují vás věci, které se v průběhu realizace odehrávají?
Určitě mě zásadně ovlivňují místa, kde jsem něco realizovala, a samozřejmě i způsob, jakým jsem to dělala. Ať už to bylo s nejbohatšími lidmi v Silicon Valley, kde jsem byla překvapená tím, že mají stejné potřeby jako všichni ostatní, nebo třeba ve Slavutyči na Ukrajině, kde mě zase zaujala skutečná potřeba lidí něco změnit.
V Japonsku mě pak třeba okouzlily vesnice, které jsou naprosto soběstačné. Jejich obyvatelé si jednou za měsíc dojedou pro léky, jinak si veškeré potraviny připravují ze zeleniny a rýže. Domy jsou celodenně otevřené, bez zámku – každý si je může klidně projít. V samoobsluze rovněž nikdo není, prostě necháte peníze na pultě a vezmete si, co potřebujete. Ta vřelá vzájemnost je fascinující. Jeden večer jsme byli u větší rodiny na návštěvě a ti lidé si pod stolem třeli vzájemně bosé nohy, aby si je zahřáli. S ničím podobným jsem se nikdy nesetkala. Bohužel tam nežije moc mladých lidí, především ženy odcházejí do Tokia za prací a studiem, a když jsme navštívili místní radnici, s úžasem jsem sledovala osmdesáti- a víceleté ženy, jak snadno vyběhly do druhého patra a usedly do tureckého sedu. Vypadaly neskutečně vitálně. Když jsem se jich zeptala, na co se tu umírá, nechápaly otázku – přece na stáří. Neviděla jsem tam jediného člověka s berlemi.
VAŠE KROKY V PŘÍMÉM PŘENOSU
Zajímalo by mne, co po projektech zůstává – pracujete dál s výstupy, tématem či lidmi? Sledujete, jak pak věci žijí svým životem?
Materiální výstupy jsou velmi různorodé – někdy je to „pouze“ změna atmosféry v daném místě, jindy ale dokážu změnit třeba i celou obec. Jako příklad bych uvedla projekt, který jsem pět let realizovala v obci Bedřichovice. Mým původním záměrem bylo zavést ový svátek, který by obyvatelé pravidelně dodržovali. V roce 2011 jsem dostala nabídku od britské galerie Tate Modern, abych uspořádala nějakou akci v rámci jejich programu Tate Live. A tak jsem se rozhodla první svátek uspořádat přímo tam. Bedřichovičtí dostali za úkol chovat se v Londýně jako doma. Přišlo mi to tehdy jako skvělá příležitost umožnit jim vidět sebe samé v cizím prostředí úplně novou optikou.
Během těch pěti let, kdy jsem v obci působila, jsem zorganizovala desítky akcí, klíčový byl ale vždycky svátek, který jsem založila a stanovila na 3. září. V roce 2015 jsem tu obec proměnila i fyzicky – vznikla skutečná londýnská náves. Prostor před kulturním domem se proměnil v nábřeží řeky Temže, přenesli jsme londýnskou telefonní budku, vytvořili kopie londýnských lamp i laviček. Přes náměstí vedl bedřichovický poledník a dětské hřiště se pyšnilo nejen dvoupatrovým autobusem, ale i grafikou vycházející z vizuality londýnského metra. Všichni s napětím očekávali, zda je možné takovou věc realizovat a tím vytvořit unikátní „dokumentaci“ první akce – a skutečně se tak stalo. I přesto, že jsem v roce 2015 získala čestné občanství obce Bedřichovice nad Temží, svátky si teď už každý rok obyvatelé organizují sami. Umíte si představit lepší výsledek?
Věnujete se i dalším způsobům uměleckého vyjádření, nebo vás láká něco, co je pro vás prozatím nedosažitelné?
Když se mě v dětství někdo zeptal, co budu v životě dělat, říkala jsem, že si chci založit vlastní vesnici. Během studií jsem si chtěla vytvořit vlastní obor, nikoliv naplňovat ty současné. To se mi z velké části splnilo, ale pořád je pro mě velmi složité vytvořit si nějakou fungující pracovní strukturu. Musím hodně cestovat a neustále měnit pracovní týmy, což bych si přála do budoucna změnit.
Pokud bych ale měla uvést nějaký konkrétní příklad: Bylo by skvělé prosadit nějakou novou městskou pozici. Oslovuje mě řada měst a vysvětlují mi své problémy jako přes kopírák – mají prázdná centra, lidi tam nechtějí trávit čas, zkrachovaly jim obchody. Náměstí se dřív přirozeně zaplňovala díky trhům, zatímco dnes jsou to takové díry uprostřed. Tohle téma se opakuje na stovkách míst a nikoho nenapadlo to uchopit systematicky. Města by přitom klidně mohla mít dramaturga, jehož náplní práce bude systematicky se zabývat tím, co se na jejich náměstí děje a jak ho užívat. Přála bych si něco takového prosadit.
ZANECHEJTE STOPU
